Deník Kocoura Hnědoočka

Další weblog Poradci-sobě.cz

  • Kategorie



  • Autor blogu

    Joža Kolář

    „Život se má prožít - ne přežít. Protože nevíme, kdy skončí....”

    Společnost: MetLife - dříve Aviva

    Pracovní pozice: Pojišťovací poradce

    Specializace: Investice, Pojištění

    Region: Vysočina

    V pojišťovnictví od roku 2007, kromě toho mám více než 15 leté zkušenosti z práce v médiích - proto ta fotka s mikrofonem:-)) www.jozakolar.estranky.cz www.jozakolar.blog.idnes.cz

    O svíčce, smrti a honu na čarodějnice….

    Lidský život, dvě obyčejná slova, která znamenají pro někoho dlouhá desetiletí, pro jiného pouze léta či měsíce. Když jsem byl malý, vyprávěl mi můj praděda, že každý z nás má svoji svíčku života, která když dohoří, skončí naše pozemská pouť. Vždy jsem si představil obrovskou tichou jeskyni, která je plná hořících svícnů, a přemýšlel jsem, který z nich je asi můj. Dědův dohořel, když mu bylo 78 let.

    Plamínky některých lidí osud bohužel uhasil velmi brzy. A protože jsem sám otec tří dětí, je mi jasné, že nejhorší, co člověka může v životě potkat je, dívat se do hrobu svého dítěte. A právě to se stalo v prosinci 2009 rodině malé Sáry. Tato dívka zemřela poté, co na ni na obecním hřišti v Dolní Cerekvi spadla nezajištěná házenkářská branka. Tragédie se stala v rámci dopolední vycházky dětí z tamní mateřské školky. Soud rozhodl, že jediným potrestaným bude učitelka mateřské školky, Alena Hašková. Obec, jakožto majitel hřiště, nebyla k odpovědnosti pohnána vůbec. Zdeněk Jirsa, který v té době vykonával – a stále vykonává funkci starosty, bezprostředně po tragédii prohlásil, že svoji funkci dává k dispozici. Na mimořádném zasedání zastupitelstva bylo hlasováním rozhodnuto, že starosta má ve své funkci zůstat. A zůstal. Možná to může někomu připomenout situaci ze Sovětského svazu, kde velký soudruh Stalin několikrát dal svoji funkci k dispozici, ale Ústřední výbor vždy jednohlasně rozhodl, že má ve funkci zůstat.  A soudruh Stalin poslechl.

    Nechci tady někoho soudit, každý má své svědomí – a to je ten největší a nejpřísnější soudce.  A žádný trest nevrátí život malé dívence, která ho měla celý před sebou…..  A nikdo už Aleně Haškové nezajistí klidné spaní – do konce života bude mít obraz vážně zraněné holčičky před sebou.

    Alena Hašková se vrátila k profesi, kterou má ráda, ve které vidí smysl svého života, k profesi učitelky v mateřské škole. Přesto, že každý, kdo má děti ví, že kdyby na jejím místě byla kterákoliv její kolegyně, byly by následky stejné, najdou se tací, kteří sepisují proti jejímu návratu do školky petice a nepřejí si, aby jejich děti učila. Ano, každý má právo vybrat si školní zařízení, které budou jeho potomci navštěvovat, to není problém. Ale trochu mi hlava odmítá zpracovat tento novodobý hon na čarodějnice. Zejména, když se do něj zapojuje i vedení obce, které je – ne sice podle soudu – ale podle logického uvažování , za tragédii malé Sáry, spoluodpovědné.

     

    O Stalingradu, Putinovi a hokejistech…

    Právě dnes si připomínáme 70.výročí porážky německé 6.armády u tehdejšího Stalingradu. Podle velké části historiků právě tato bitva znamenala definitivní zlom na poli 2.světové války. Byť první větší  porážku utrpěl Wehrmacht již v prosinci roku 1941 u Moskvy.  Potupa u města, které neslo název jednoho z největších masových vrahů historie, však podle jiných odborníků na dějiny až tak definitivní obraz války nepřinesla.  S tímto bych si dovolil souhlasit, protože i po kruté zimní porážce se ještě německá vojska na východní frontě snažila nadechnout k ofenzivě v létě roku 1943 u Kurska. Největší světová tanková bitva skončila další zdrcující německou porážkou. Přesto se fašistická mašinérie ještě skoro dva roky dokázala bránit stále masivnější  převaze Spojenců.

    Město na Volze na tento víkend získá zpět svoje „diktátorské“ jméno. A oslavy se ponesou v klasickém „sovětském“ stylu. Chybět nebude ani prezident Putin, který se o Stalinovi vyjádřil v tom smyslu, že byl  „efektivní manažer“.  A já s ním souhlasím. Má pravdu, gaspadin Vladimír.  Celkem jednoduše to vysvětlím. Řídíte velkou firmu. Máte dojem, že někteří zaměstnanci jsou málo loajální, někteří si snad myslí, že jinde by se mohli mít lépe a radostněji. A tyto vaše myšlenky ještě podporuje „smečka“ nižších manažerů, kteří bojují o vaši přízeň. Co uděláte na místě velkého a neomezeného vládce? Nespolehlivé lidi propustíte. Pokud místo firmy vlastníte obrovský stát, lze těžko neprověřené poddané poslat na úřad práce. Umístíte je do gulagu nebo na popraviště.  Ten druhý případ je efektivnější, protože se vám sníží náklady.  Smrt jednoho je tragédie, smrt milionů statistika – touto svoji větou se Josef Stalin během své vlády řídil doslova. A podle současného ruského prezidenta Putina efektivně.

    Proto buďme rádi za naši českou kotlinu, kde zas tak zle není. A pokud máte ještě stále chmury z prezidentské volby, tak vám ocituji rozhovor z jedné jihlavské kavárny, kde u vedlejšího stolu seděl  bývalý reprezentační hokejový trenér spolu s bývalým vynikajícím hokejistou. Vím, že je neslušné poslouchat cizí hovory, ale ten stolek byl proklatě blízko a ta slova jsou velmi poučná a pravdivá: „Tahle republika přežila Stalina, Gottwalda, Husáka i Klause, přežije i Zemana…..“

    O ateistech, Cimrmanovi a konci období…

    Prezidentské volby jsou za námi – a jak my ateisti říkáme, zaplaťpánbůh za to. Snad časem zmizí ostrá polarizace společnosti na dva tábory, které se zasypávají často nepěknými urážkami.

    Jsme v demokracii a lid si většinou hlasu vybral. Já osobně s touto volbou nesouhlasím, ale řečeno slovy Járy Cimrmana, který by také volil pana Schwarzenberga, to je to jediné, co s tím mohu dělat. Nevyhrožoval jsem emigrací v případě vítězství Miloše Zemana, nebudu to dělat ani nyní. Jen doufám, že se historie v rytmu opoziční smlouvy nebude opakovat. A že se voliči „jezevce z Vysočiny“ nebudou chytat za hlavu podobně jako svého času příznivci Věcí veřejných, které svůj vstup do velké politiky postavili na, dnes již tragikomické postavě, Radka Johna.

    Možná by se ten vztah mezi voličem a voleným zástupcem dal přirovnat ke vztahu. Zamilujete se do někoho, koho si chcete vybrat po zbytek své životní pouti za svého partnera. Volíte ho všemi deseti. On není hloupý – a tak se chová trochu jako chytrá horákyně. Tu a tam něco slíbí či naznačí – tím se přece nezarmoutí. A vy si myslíte, že dříve nebo později z toho vznikne to, čemu se říká opětovaná láska. A tuto osobu volíte všemi deseti. Vaše srdce hoří touhou a rozum, který by situaci mohl zachránit, nemá možnost se projevit. Volební lístek ve tvaru srdcového esa byl již vhozen do urny. Co můžete dělat s tím, že zatímco s vámi má zvolený zástupce problém jít třeba na kávu, ale ostatní voliče si klidně zve k sobě domů? Snad se jen utěšovat tím, že tam spolu hrají kanastu. A doufat, že každé volební období jednou skončí….

    O kongresové kávě, hitu a nešťastné lásce…

    Uplynulý týden jsem strávil v jednom jihlavském hotelu, kde jsem uváděl prezentaci jisté mezinárodní společnosti.  K podobným akcím pochopitelně patří náležité občerstvení. Pozorný čtenář mého blogu ví, že se v posledních měsících snažím celkem úspěšně bojovat s nadbytečnými kilogramy.  Podobné akce ovšem hrozí tím, že dojde k porušení určitých „dietních“ pravidel.

    Protože to nikdo jiný neudělá, tak se pochválím sám – odolal jsem. Tedy pouze odpoledne. V čase ranním jsem si všudypřítomné dobroty dopřával. To dá rozum.  A jídlo bylo opravdu vynikající, mírnou reklamaci si zaslouží pouze káva, která mi dobrý povzbuzující nápoj příliš nepřipomínala. Když jsem se na to téma bavil s ředitelem ubytovacího zařízení, bylo mi vysvětleno, že se jedná o kávu „kongresovou“ – a že ta, která je servírována, se v jakémsi žebříčku těchto nápojů umístila na první příčce.  Mezi námi – nechtěl bych mít v ústech tu z opačného konce hitparády.

    Hudební rádia a televize ovládne v nejbližších dnech či týdnech James  Arthur a jeho písnička Impossible.  Nechci o sobě tvrdit, že jsem nějaký geniální hudební jasnovidec, ale ten hit má v sobě úžasný náboj – ale zároveň způsobí mrazení v zádech. Pokud budete vyrážet na diskotéku, tak v rámci „ploužákové“  série můžete při jeho tónech určitě vhodně navázat konverzaci s případným protějškem. Raději se nebavte o prezidentských volbách, protože můžete narazit na oponenta právě vašeho favorita – a pak nemusí být z případného vztahu nebo kamarádství vůbec nic.

    Záměrně jsem použil ta dvě slova v závěru minulého odstavce,  protože ani renomovaní psychologové se neshodnou na tom, jestli mezi mužem a ženou může existovat jen a pouze ryzí přátelství bez určitého erotického kontextu.  Já osobně si myslím, že ano. Když už jsem nakousnul toto téma – pánové, pokud vyznáte dívce lásku a ona vám napíše nebo řekne, že nabízí pouze přátelství – a časem se uvidí, nejásejte a nedělejte si plané naděje. Znamená to totiž jinými slovy asi tolik: „Nelíbíš se mi, jako chlap mne nepřitahuješ.“  Lze ještě z něčeho takového vykřesat lásku? Potěším vás, lze. Stačí třeba zdědit továrnu, vyhrát sto miliónů nebo aspoň získat hlavní roli ve filmovém trháku. Maličkost, že……

    Pokud vás žádná taková prkotina nečeká, bude nejlepší na vaši vysněnou zapomenout. Pokud to nedokážete, můžete směle vyplnit přihlášku do klubu zoufale zamilovaných. A v něm vás žádné radosti nečekají. Dnes podruhé a naposledy zmíním psychology – nešťastná láska je podle nich hned po smrti blízkého člověka druhou nejhorší zprávou pro váš nervový systém. Co s tím? Můžete buď přeprogramovat mozek na něco úplně jiného – anebo čekat, protože čas vyléčí i tu sebevětší ránu…

    O dně, sebevraždě a zimě…

    V životě každého z nás se občas vyskytuje radost a štěstí, ale občas také zmar a smutek. A je to tak správné, protože k tomu, aby si člověk uvědomil krásu žití, si musí někdy sáhnout i na to pomyslné dno. Pokud je dole dlouho, může přijít pocit, že putování životní poutí je zbytečné a neperspektivní. A ke slovu může přijít řešení, o kterém platí, že je definitivní. Tedy v případě, že nevěříte na „život po životě“, převtělení a další teorie, které se zabývají tím, co člověka čeká po smrti. Mám na mysli sebevraždu.

    Myslel jsem si, že z hlediska výskytu dobrovolného způsobu odchodu z tohoto světa bude v rámci statistik figurovat na čelním místě podzim se svým sychravým počasím. Ale mýlil jsem se. Lidé u nás ukončení své životní pouti provádějí nejčastěji v dubnu. Tedy v období začínajícího jara. Přiznám se, že k tomu nemám logické vysvětlení. Končit svoji životní pouť v čase, kdy se příroda probouzí, tráva zelená a sluníčko začíná po zimě krásně hřát, mi přijde poněkud – morbidní.

    Statistiky ohledně sebevražd nabízí i další zajímavá čísla – a tady už logiku nalézt lze. Co se týká dne v týdnu, tak nejčastěji svoji čáru života končíme v pondělí. K tomuto kroku nejčastěji volíme domácí prostředí v dopoledních hodinách.  Jako pomocníka pro finále si muži i ženy shodně vybírají provaz. A když už jsme u toho pohlaví – muži odcházejí dobrovolně častěji než ženy.

    Jako jednoduchou prevenci proti sebevraždě lze tudíž doporučit jednu věc – během dubnových pondělků opouštějte vaši domácnost před 7 hodinou ranní. A dříve než v poledne se nevracejte. Pro první den v týdnu mám ještě takovou malou říkanku, kterou jsem nedávno zahlédl v televizi.  Neocituji ji úplně celou, protože je lehce vulgární, ale vy si určitě ten konec domyslíte: Pondělku, podej si ruce se zimou a jděte oba do …..

    O radostech, orgasmu a jistotě…

    Podle titulních stran významných deníků a zpravodajských internetových portálů by se zdálo, že lidé v současné době řeší  jen a pouze prezidentské volby. Ne že by nebylo důležité, který z pánů zasedne na Hrad, ale prostý člověk  má v hlavě především svoje osobní problémy, starosti – a někdy také radosti.

    Ale abych informačním zdrojům nekřivdil, občas se objevují i jiné zprávy než to, zda pan kníže zná slova české hymny a jestli Miloš Zeman chystá nějakou novou obdobu opoziční smlouvy. Na monitoru mého počítače se objevily informace, které hodnotily sexuální prožitky u žen, které se „spustily“ v rámci jedné noci – třeba s kolegou nebo náhodnou známostí z diskotéky. Podle jistého serveru totiž kvalita erotického prožitku u osoby ženského pohlaví klesá v případech, kdy se jedná o sex na jednu noc.  Shodou okolností jsem s několika kolegy a kolegyněmi trávil v rámci školení noc ze čtvrtka na pátek v jednom sympatickém hotelu poblíž Vlašimi. Nevím o tom, že by tam k právě výše zmíněnému došlo, ale několika dam jsem se na toto téma u snídaně zeptal – a světe div se, kvalita orgasmu u nich prý nemá  vliv na to, zda se jedná o sex s dlouhodobou, či velmi krátkodobou známostí. Ale je možné, že ten vzorek respondentek nebyl dostatečně reprezentativní.

    Proto bych to moje zjištění nebral nějak vážně. V rámci vašich soukromých statistik to třeba může dopadnout úplně jinak – tedy v případě, že se takovým jednonočním aktivitám věnujete. Já jsem muž, takže kvalitu ženského vyvrcholení mohu hodnotit trochu jinak než žena samotná.  Ale za svůj život už vím, že opustit, zklamat či zradit vás může nejen dívka, ale také kdokoliv jiný. A nemusí v tom být pouze kvalita orgasmu….. Jistoty existují pouze tři: pes, kniha a dobrá muzika.

    O volbách, zlu a pelíšku….

    První kolo prezidentských voleb je za námi. Různí „odborníci“, včetně mne, se vrhli na více či méně fundované komentáře.  Přiznám se, že osoba, kterou jsem volil já, do druhého kola nepostoupila. U volební urny se zpravidla snažím volit co nejmenší zlo. A z mého, subjektivního pohledu, vyhrála paní Fischerová, která není propojena se současnou či minulou vládní garniturou. To je případ i pana Franze, ale jak praví etiketa – žena má přednost.

    Ve druhém kole volby se na můj hlas může těšit pan kníže. Což je pro mne rozhodně menší zlo než Miloš Zeman. Zatím netrpím sklerózou, takže si pamatuji na vládu pana Zemana v rytmu opoziční smlouvy a rovněž pánové Gross či Šlouf nejsou příliš dobrými argumenty pro to, proč volit „jezevce“ z Vysočiny. Samozřejmě i pan Schwarzenberg má svoje „mouchy“. Ta největší se jmenuje Miroslav Kalousek. Což je postava, jejíž politická historie je poměrně zajímavá a kdybych tady měl vypisovat všechny aféry a kauzy, za kterými nejlepší ministr financí v Evropě, světě a možná i celém vesmíru stojí, měla by tato moje dnešní úvaha délku větší než přiměřenou a já bych za to mohl dostat padáka, který by se možná neotevřel.

    Ale ne všichni žijí prezidentskými volbami. Jedna moje známá místo osoby na Hradě řeší obsazení ve svém pelíšku. Aktuálně tam má jednoho ženatého pána, který si pochvaluje její sexuální výkony, ale ona má trochu černé svědomí z toho, že by mu měla rozbít rodinu. Dokonce už byla přesvědčena o tom, že se naposledy pomilují a pak se rozejdou. K tomu druhému zatím nedošlo. Možná k tomu dojde po druhém kole…..

    O zimě, hřbitovu a sexy šedinách…

    Společně s prezidentskými volbami vtrhla do české kotliny  zima.  Přiznám se, že nejsem vůbec příznivcem tohoto ročního období. Kdyby bylo podle mého, sněžit by mělo  od 23.prosince do 2.ledna. Protože co si budeme povídat, vánoční svátky jsou přece jenom hezčí bílé než šedivé. Ale realita je úplně jiná. A tak mi nezbývá nic jiného než se řídit radou doktora Skružného z legendární komedie Vesničko má středisková.  Pan doktor  v podání Rudolfa Hrušínského doporučuje najít si pro případ studeného počasí nějaký hezký „ohříváček“. A tím je pro mne v těchto dnech letní hit Žijeme len raz. V autě, doma i při svých pravidelných večerních odtučňovacích procházkám mám svoji zvukovou soustavu zaplněnou právě tímto popěvkem.  V některých fázích mého nočního putování to působí trochu zvláštně. Zejména když jdu kolem nočního hřbitova, jehož hroby jsou pokryté čerstvým sněhem a já si prozpěvuji: „Žijeme len raz, práve tu a práve teraz. Slnko svieti pre všetkých rovnako…“ Všichni přítomní mlčky souhlasí……

    Možná jsem tak trochu blázen, což mi koneckonců potvrdila i jedna moje známá, když mi v souvislosti s mojí procházkou v nevlídném počasí napsala: „Jen si mokni, když jsi cvok. Já jdu klidně spát. Do toho počasí bych psa nevyhnala a neudělala krok….“  K tomu bych rád řekl, že jsem v šesti letech padl na hlavu, což mi způsobilo otřes mozku a prasknutí lebky. Několik týdnů jsem strávil na dětském oddělení jihlavské nemocnice a následující rok po různých vyšetřeních, včetně psychiatrického. Prý jsem normální – já o tom občas pochybuji a jak svědčí výše uvedená esemeska, nejsem sám. Ale pravidelné několikakilometrové procházky přinesly plody v úbytku tělesné váhy. Ta moje se od srpna loňského roku snížila o 22 kilogramů.

    V rámci své profese se setkávám s mnoha lidmi – s některými pravidelně v ročních cyklech. A jedna dáma, která si díky svému společenskému postavení příliš nebere servítky, mne přivítala se slovy: „Vy jste zhubnul. To je nemoc nebo záměr?“.  A od další své klientky jsem se dozvěděl, že jsem zhubnul a zešedivěl.  Abych to vysvětlil  i případným dalším dotazujícím – hubnutí je záměr, šedivění nezvratný proces stárnutí. Ale u mužů prý jsou šediny sexy….

    O cenzuře, médiích a prověření

    Rok 1989 kromě jiného znamenal i uvolnění cenzury a monopolu v oblasti médií. Jako houby po dešti začaly vznikat nové deníky, časopisy, rozhlasové i televizní stanice. Všechny tyto instituce se tvářily nebo tváří jako nezávislé, svobodné a necenzurované.

    Ale není všechno zlato, co se třpytí.  Úplně nezávislé médium neexistuje. Důvod je jednoduchý a prostý. Když to vezmu hezky od lesa, tak platí, že díky tomu, že jsme se nedožili komunismu, kdy veškeré zboží a služby měly být zdarma, musíme si na své materiální potřeby vydělávat peníze. A ty  nepadají z nebe. V oblasti médií platí, že finance zaměstnancům a spolupracovníkům „padají“ od majitele.  A to je člověk z masa, kostí a nervů. A také osoba, která má svoje zájmy. A nedá se očekávat, že by noviny, které vlastní – nebo televizní stanice, kterou ovládá, informovaly v rozporu s jeho dlouhodobou strategií.

    Lze namítnout, že ještě existují veřejnoprávní média, která nejsou závislá na libovůli jedince či nějaké finanční skupiny. To je sice pravda, ale nejsou až tak ojedinělé případy, kdy se ten či onen politik snažil například stopnout odvysílání určité reportáže. A to jsou jenom střípky, které pronikly na veřejnost.  

    Přesto si myslím, že v globále můžeme informačním zdrojům věřit. Když naši hokejisté vyhrají olympiádu, dám krk za to, že všechna média nabídnou tuto informaci správně – ať už je ovládá kdokoliv. A u ostatního platí okřídlené – důvěřuj, ale prověřuj…..

    O tunelech, odklonu a ďáblovi……

    Už 5 dnů je mezi námi rok, který obsahuje třináctku. Chci a musím doufat, že to bude rok lepší než ten minulý.  Minimálně pro propuštěné vězně to platit může. Tedy pokud se vzápětí za mříže opět nevrátí. A radost mají určitě i různí „tuneláři“, jejichž kauzy se díky milosti prezidenta Klause vyšetřovat a soudit nebudou.

    Jedná se často o případy vytunelovaných bank či fondů.  A my starší a pokročilí si dobře pamatujeme, že i naše největší banky byly v devadesátých letech na pokraji bankrotu. Ale stát si pochopitelně nemohl dovolit nechat padnout Českou spořitelnu nebo Komerční banku. Tehdy žádné pojištění vkladů neexistovalo, takže v případě krachu finančního ústavu měl klient smůlu. Tak se do nich nasypaly miliardy a prodaly se zahraničním vlastníkům. Mimochodem – v dozorčí radě České spořitelny byla v té době paní Klausová nebo pozdější ministr s „odkloněnými“ miliony Kocourek.

    Historie českého tunelu se slavně začala psát v první vlně kupónové privatizace, kdy dnešní prezident na adresu nechvalně známého Viktora Koženého pronesl památnou větu: „Naše země potřebuje více Viktorů Kožených.“  

    Možná by místo sporné amnestie měl pan prezident pronést omluvu za omyly, kterých se při své aktivní politické kariéře dopustil. Ale to je stejně utopické jako chtít po ďáblovi, aby začal odříkávat Otčenáš……