Nepřihlášen


Deník Kocoura Hnědoočka

„Další weblog Poradci-sobě.cz”

  • Kategorie



  • Autor blogu

    Joža Kolář

    „Život se má prožít - ne přežít. Protože nevíme, kdy skončí....”

    Společnost: MetLife - dříve Aviva

    Pracovní pozice: Pojišťovací poradce

    Specializace: Investice, Pojištění

    Region: Vysočina

    V pojišťovnictví od roku 2007, kromě toho mám více než 15 leté zkušenosti z práce v médiích - proto ta fotka s mikrofonem:-)) www.jozakolar.estranky.cz www.jozakolar.blog.idnes.cz

    O svíčce, smrti a honu na čarodějnice….

    Lidský život, dvě obyčejná slova, která znamenají pro někoho dlouhá desetiletí, pro jiného pouze léta či měsíce. Když jsem byl malý, vyprávěl mi můj praděda, že každý z nás má svoji svíčku života, která když dohoří, skončí naše pozemská pouť. Vždy jsem si představil obrovskou tichou jeskyni, která je plná hořících svícnů, a přemýšlel jsem, který z nich je asi můj. Dědův dohořel, když mu bylo 78 let.

    Plamínky některých lidí osud bohužel uhasil velmi brzy. A protože jsem sám otec tří dětí, je mi jasné, že nejhorší, co člověka může v životě potkat je, dívat se do hrobu svého dítěte. A právě to se stalo v prosinci 2009 rodině malé Sáry. Tato dívka zemřela poté, co na ni na obecním hřišti v Dolní Cerekvi spadla nezajištěná házenkářská branka. Tragédie se stala v rámci dopolední vycházky dětí z tamní mateřské školky. Soud rozhodl, že jediným potrestaným bude učitelka mateřské školky, Alena Hašková. Obec, jakožto majitel hřiště, nebyla k odpovědnosti pohnána vůbec. Zdeněk Jirsa, který v té době vykonával – a stále vykonává funkci starosty, bezprostředně po tragédii prohlásil, že svoji funkci dává k dispozici. Na mimořádném zasedání zastupitelstva bylo hlasováním rozhodnuto, že starosta má ve své funkci zůstat. A zůstal. Možná to může někomu připomenout situaci ze Sovětského svazu, kde velký soudruh Stalin několikrát dal svoji funkci k dispozici, ale Ústřední výbor vždy jednohlasně rozhodl, že má ve funkci zůstat.  A soudruh Stalin poslechl.

    Nechci tady někoho soudit, každý má své svědomí – a to je ten největší a nejpřísnější soudce.  A žádný trest nevrátí život malé dívence, která ho měla celý před sebou…..  A nikdo už Aleně Haškové nezajistí klidné spaní – do konce života bude mít obraz vážně zraněné holčičky před sebou.

    Alena Hašková se vrátila k profesi, kterou má ráda, ve které vidí smysl svého života, k profesi učitelky v mateřské škole. Přesto, že každý, kdo má děti ví, že kdyby na jejím místě byla kterákoliv její kolegyně, byly by následky stejné, najdou se tací, kteří sepisují proti jejímu návratu do školky petice a nepřejí si, aby jejich děti učila. Ano, každý má právo vybrat si školní zařízení, které budou jeho potomci navštěvovat, to není problém. Ale trochu mi hlava odmítá zpracovat tento novodobý hon na čarodějnice. Zejména, když se do něj zapojuje i vedení obce, které je – ne sice podle soudu – ale podle logického uvažování , za tragédii malé Sáry, spoluodpovědné.

     

    Komentovat příspěvek

    Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní.